Duben 2013

Nepřirozenější a zároveň nejhorší část života.

9. dubna 2013 v 14:00 | Marry Afsprings. |  Všechno a nic (Prázdná kniha plná nesmyslů)
Už to bude měsíc, co jsem se neozvala, tak se konečně po delší pauze hlásím. Před devíti dny se mi hrozně změnil život. Nebo ne změnil, ale stalo se něco, co už nepůjde vrátit a nám nezbývá nic jiného, než se s tím vypořádat.

V sobotu 30. března jsem jela s Kikinou a Nikčou na Argemu do Dlažova. Bylo to fajn. Vážně to bylo hrozně super. Vrátila jsem se domů asi kolem třetí ráno, usnula jsem a ráno jsem se probudila někdy po osmé hodině. V tu dobu už byl děda v nemocnici. Nejela jsem s mámou a babi za ním, počkala jsem doma. Vrátily se se zprávou, že už se asi neprobere. Odpoledne zemřel. A tak jsem se dnes zúčastnila nejhorší události mého života. Ještě ráno jsem si říkala, že nejspíš brečet nebudu, že to zvládnu. Ještě jsem ráno nestíhala, i v autě jsem se dooblékala. Přijeli jsme ke krematoriu, já, máma, babi, teta Vlasta, strejda Vašek (ne úplně teta a strejda, Vlasta je babi sestra). Během chvilky dorazil strejda Kroupa od Chebu i s jeho sestrou. Jakmile k nám přišli a každému řekli upřímou soustrast, už se mi hrnuli do očí slzy. Chvilku jsme byli na parkovišti a pak jsme šli. Museli jsme jiným vchodem, pozůstalí chodí extra vchodem. Když jsme procházeli bránou krematoria a já spatřila projíždějící hasické auto, rozbrečela jsem se. Přišli jsme do místnosti pro pozůstalé, tam samozřejmě nikdo. Asi pět minut před třičtvrtě na devět k nám přišel pán, řekl nám co a jak a jestli jsme připraveni. Prošli jsme dveřmi a před námi byli schody a já nahoře viděla asi tři hasiče od nás. Začla jsem hrozně brečet, chtěla jsem se obrátit a utéct. Když jsme vystoupali na schody a já uviděla, kolik hasičů tam je, bylo to ještě horší. Pořád jsem brečela a bylo mi hrozně líto, že tam musím být, že se to vůbec stalo. Hrála hudba, pak byl proslov od jednoho z hasičů a já celou dobu raději koukala očima do země, na kalhoty, na věnce. Bylo to pro mě něco nového, neznámého. Bylo to hrozné, smutné. Když jsem tam potom stála a všichni nám potřásali rukou, opravdu jsem si myslelal v jednu chvíli, že se tam složím. Nohy se mi klepali jak nikdy. I když je to nepřirozenější věc v životě a zároveň nejsmutnější, nechci v blízké ani vzdálené době na další pohřeb. Chybíš mi, dědo.