Květen 2014

Humusný autor skoro zapomínající - 3. rok blogu.

29. května 2014 v 15:30 | Marry Afsprings. |  Všechno a nic (Prázdná kniha plná nesmyslů)
Ty vole, když už nic, tak se aspoň snažim napsat článek o tom, že tenhle blog hnije v archivu zapomenutých blogů již 3. rokem. Ne, tak jako já na něj nezapomněla, ani nehnije, možná jen nahnívá, ale není aktivní. 27/5/2011 jsem ho zakládala jako 14 letá holka, co si nedokázala ani sebe představit v 17 letech. A když to tak shrnu - já kráva na to ,,výročí'' zapomněla. Vlastně jsem si říkala ,,25. 5. napiš článek, jsou to tři roky'' a ono to je 27. 5. Shit. Minulý rok jsem psala o návštěvnosti: ,,Zaujala mě zmínka o celkové návštěvnosti. Bylo to kolem 4 600 lidí. No a dnes to je přes 11 800.'' Bohužel, teď je to jen přes 14 100, je to vidět, jak na to seru. Ale tak, jen jsem to tu chtěla připomenout, ať vidím za rok při nejlepším nějaký pokrok.
PS.: Článek z prvního dne blogu vůbec neexistuje...

O pár měsíců později aneb dosáhla jsem nedosažitelného.

17. května 2014 v 17:19 | Marry Afsprings. |  Všechno a nic (Prázdná kniha plná nesmyslů)
6. února, to jest datum zvěřejnění posledního článku. Nechci ze sebe dělat chudinku, ale můj duševní stav v tu dobu nebyl úplně v pořádku. Z posledních sil jsem přežívala den po dni.
Nakonec jsem se překonala a 22. února s holkama vyrazila na Brutus do vedlejší vesnice. Fakt jsem od toho nic neočekávala. Absolutně nic. Jenže tu noc se všechno změnilo. Nechce se mi rozepisovat všechno do detailů, protože bych v půlce začla brečet a článek nedopsala. Zkrátka jsme s Nikčou šly koupit něco k pití a před námi stáli dva kluci, jeden vysoký a druhý jako já, v zeleném tričku. Ten vysoký se zeptal, jestli nechceme něco koupit. Potom jsme si v sále všimly, že sedí hned vedle nás. Ten v zeleném tričku jaksi vynikal, asi jako já jediná tam v kraťasech. Pozval mě na tanec. Dále to pokračovalo tak, že jsme jeli všichni na Sobotní Prachovky do Klatov. Pak jsem mu utekla a odjela domů.
Jmenuje se Lukáš, bydlíme od sebe asi 40 km, je mu skoro 29. Za tu dobu jsem poznala neskutečně krásný věci. Jela na Spartu, do Café Imperial, poprvé jedla mnou nenáviděný kebab, seznámila se s úplně skvělými lidmy... To všechno by bylo naprosto v pořádku, kdybych od začátku nedělala chyby. Ale já si je neuvědomovala. A tak se to všechno 3. května rozpadlo. Jen minulou neděli mě z ničeho nic probudil u mě doma, ale to bylo naprosto k ničemu. Boží, ale bezvýznamné, aspoň já si to myslím.
Měla jsem všechno. Byla jsme nejšťastnější člověk pod sluncem a on se snažil dělat mě ještě šťastnější.
Chybí mi. Chybí mi všechno spojené s ním a nedokážu bez něj žít.